Štěstí
je mozaika složená z nepatrných malých radostí.
Poslední dobou se mi množí otázky typu - „Proč máš blog?“
A tak jsem se rozhodla
sepsat odpověď. Jak vůbec vzniklo moje tvoření V uličce?
Jsem člověk, který pořád musí
něco dělat. Nejlépe tvořit. Je to pro mně tak nějak automatické
a přirozené, dělá mi to radost, přináší pocit klidu a
pohody. Různé tvoření mě provází
celý život. Jako malá jsem měla svoje prkýnko, kladívko a
hřebíky, abych mohla taky „pracovat“ a pomáhat kutit
tatínkovi (nejhodnějšímu tatínkovi).
Prošla si obdobím šití, háčkování
i pletení a postupně jsem zkoušela další větší a těžší
věci. Samozřejmě s různými výsledky, ne všechno se vždy
povedlo. Ale když člověka něco baví, tak to dělá bez ohledu na
výsledek a užívá si celý proces tvoření. Protože výsledek
nemusí být vždy dokonalý, jako z obchodu, ale hřeje Vás u
srdce pocit – „Tohle jsem si vyrobila sama“ a o to víc Vás to
baví a posouvá dál. ( Jako třeba šaty, které jsem si kdysi
ušila z ruského praporu a které jsem opravdu nosila 😊).
No a tak
přibývalo šitých a pletených věcí - od svetrů přes sukně
a šaty, k bundám, až dokonce k mým svatebním šatům (
chtěla mít prostě úplně jiné, než měli všichni ostatní,
obyčejné a přitom jiné, takže jsem si jen tak - bez střihu a podle sebe „na koleni“ ušila svatební šaty. Dnes, v době
svatebních salonů je to asi nepochopitelné a úsměvné, ale proč
by ne 😊). V době,
kdy byly naše dvě dcery malé, jsem tvořila nejvíc věcí pro ně.
Starší dcera teď občas vzpomíná na ty podle ní „šílené
modely“, co nosila a na to, jak jsem měla „oranžové období“
a holky oblékala hodně do téhle sluníčkové barvy 💛.
Postupem času toho domácího tvoření
trochu ubývalo vlivem kolotoče všech možných povinností -
děti, domácnost, práce, chalupa…, ale posledních pár let se
všechno zase začíná měnit a já si tak můžu plnit svoje sny
o tvoření, bydlení a možná i něco víc…
Před 8 lety jsme se přestěhovali
do domečku - do malé uličky v malé vesničce.
Zamávali jsme městu a byla to jedna z nejlepších změn
v našem životě. Přibylo nám více domácích mazlíčků,
dcery dospěly a rodina se postupně rozrůstá. Delší dobu jsem
přemýšlela nad založením blogu - blogu o tom, co mám ráda, co
mi dělá radost, o tom co mně baví. Až jsem si jeden den řekla
„A tak proč by ne?“ a stalo se, blog byl na světě. Název
V uličce přišel v podstatě úplně sám, stačilo
se podívat z okna ❤.Byl
to můj první malý krok na cestě, která zatím nemá jasný cíl,
ale je krásná sama o sobě.
Věřím, že díky blogu můžu
přinášet radost a inspiraci nejen mě, ale i dalším lidem.
Některé mé „uličkovské“ výrobky jsou věci praktické,
některé zase takové ty „zbytečnosti“ pro radost a potěšení,
na zútulnění bydlení. Některé máme doma, některé byly
zhotoveny na přání, na zakázku, pro potěšení jiných.
Takže pokud Vás něco z mého
tvoření zaujme a nadchne, neváhejte mně kontaktovat 😊
A nakonec jednoduchá odpověď na
otázku Proč?
Ty vidíš věci a říkáš "Proč?" ale já sním o věcech co nikdy nebyly a říkám "Proč ne?"
Mějte se moc krásně
Šárka
Žádné komentáře:
Okomentovat